Oxid ceričitý
Oxid ceričitý
Do 40. let 20. století se při leštění skla obvykle používal oxid železa (používaly se ale i jiné materiály, jako oxid křemičitý a oxid cíničitý). V padesátých letech 20. století bylo zjištěno, že oxid ceričitý je vynikajícím leštícím prostředkem a přednostně se používá dodnes.
Oxid ceričitý, který patří do skupiny prvků známých jako vzácné zeminy, se v přírodě vyskytuje v různých formách. Dvě komerčně nejvýznamnější jsou bastanit, což je komplexní fluorouhličitan, a monazit, což je fosforečnan.
K výrobě lešticího prášku se používá přibližně 80 % oxidu ceričitého a 20 % dalších vzácných zemin. Když se lešticí prášek nanese na sklo, reaguje s jeho povrchem za vzniku komplexní sloučeniny ceru, kyslíku a křemíku, která je měkčí než sklo. Tuto měkčí povrchovou vrstvu lze pak snáze nanést a dosáhnout tak finálního leštěného povrchu. Vzhledem k tomu, že leštění je posledním krokem v procesu povrchové úpravy, nelze očekávat, že odstraní nedostatky vzniklé v předchozích krocích při formování a vyhlazování tvaru. Proto je nutné, aby předchozí kroky, fasetování a vyhlazování byly provedeny správně a přesně.